http://parek

email: boboking@email.cz

        =

&n= bsp;            = ;            &n= bsp;            = ;            &n= bsp;            = ; časopis Knihovny města Ostravy

         =

<= o:p>

Povídka

Tina

= Přinášíme vám rozšířenou verzi povídky od Tiny, doplněnou o nový závěr

= Dále v čísle:

&nb= sp;

&nb= sp;

Havě&= #357;

= Claire Castillon

Setk&aacut= e;ní s Rámou

= Arthur C. Clarke

Děj&i= acute; se větší podivnosti

= Kelly Linková

Nikdo neun= ikne

= Romain Sardou<= /span>

        &= nbsp;           &nbs= p;            &= nbsp;           &nbs= p;

        =

=

= Novinky leden 2009

=

Pár tipů na nové tituly z fondů KMO

=

        =          =             &nb= sp;            =

Ročník IX.        =             &nb= sp;            =             &nb= sp;            =             &nb= sp;          =                     =                      =   č. 1, leden 2009

Hav&= #283;ť        &= nbsp;       (2-3.2657)

Claire Castillon

Francouzská autorka Claire Castillon (*1975) je poměrně nové jméno ve světě literatury. Začala vydávat v roce 2001 a kniha povídek „Havěť“ (orig. Insecte, 2006) je premiérovým českým vydáním. Jedná se soubor příběhů, které spojuje jednotný prvek, a tím je vztah matka - dcera. Neočekávejte ale žádné příbě= ;hy ve stylu Ireny Obermannové či Simony Monyové. V autorčině pojetí se jedná o dost neortodoxní pohled na často problematický vztah matky s dcerou. Už na přebalu nakladatel píše, že= je to spíše pohled plný černého humoru, ale osobně bych jej nazval jako cynické, mnohdy až kruté příběhy, ve kterých moc náznaku humoru, by&#= 357; černého, nenaleznete. Nejblíže k tomu asi má povídka „Má nejlepší přítelkyně“, která vypráví příběh matky hrající si na nejlepš&iacu= te; přítelkyni své pubertální dcery. Osobn= 3; ho považuji za jeden z nejlepších z celé sbírky.

Cynismus, až krutost jejích povídek čtenář uvidí už v prvním příběhu s názvem „Řekla jsem jen jednu“. Ale i tato povídka o ženě, která pro šťastné manželství je schopna udělat všechno jen do určitých mezí, je celkem slabým „odvarem= 220; oproti povídce „Bunda a kozačky s kožešinkou“. Je to opravdu krutý pohled dospívající dcery na vlastní matku umírající na rakovinu, klasický pří= pad psychického násilí. Příběhem pln&yacu= te;m násilí, ale fyzického, je např. „Poprat se“. Nemůžeme říci, že by se vesměs jednalo o silně cynick&eac= ute; povídky. Některé povídky, jako např. „= Vroucně tě líbám“, se zabývají nejen otázkou problematických vztahů matky a dcery, ale otázkou problémů se stářím vůbec. Autorka ve svých dílech využívá stylu psan= í v ich formě, a vyjadřuje se ve stylu charakteru a věku hrdinky. Tím jakoby zdůrazňovala emociální či morální propast mezi jednotlivými aktér= kami příběhu. Jak už se píše na přebalu, = je to pohled: „… do niterného světa nelítostných matek a nezdárných dcer.“ A = nejen o tom. Všech devatenáct povídek je tedy na stejné téma, přitom ale každá je naprosto jiná. Stylisticky nenáročné a neexperimentující příběhy přeložila Eva Kubešová, vyda= lo nakl. Motto v původním obalu z prvního francouzského vydání v nakl. Fayard. <= /b>

Stejně jako čtenáři na francouzském Amazonu i já knihu doporučuji, a ne jen matkám a dcerám.

BoboKing

Setk= ání s Rámou    =              (2-18.421)

Arthur C. Clarke

Když letos v březnu na Srí Lance zemřel britský autor Arthur C. Clarke (*1917), odešel ze světa science fiction posledn&iacut= e; opravdový velikán tohoto žánru. Spolu s Asim= ovem a Heinleinem totiž tvořili základ světové mode= rní sci-fi, jejíž jména byla známá i za hranic= emi science fiction.

Ostrovu Srí Lanka, kde Clarke od padesátých let minulého století žil, autor věnoval jeden ze svých vůbec nejznámějších románů – Setkání s Rámou (Rendezvous with Rama, 1972). Kniha sesbírala nejvyšš&iacu= te; ceny SF, a to jak HUGO, tak NEBULA, a stala se opravdovou kultovní záležitostí, která se zapsala do dějin nejen sci-fi, ale literatury vůbec. Poprvé vyšla v češtině v roce 1984 v překladu Zde = 8;ka Volného v nakl. Svoboda, a to v dnes neuvěřiteln= ém (na naše poměry) nákladu 130 000 výtisků.=

Příběh začíná v roce 2077,= kdy světem otřásla obrovská katastrofa, která změnila běh dějin. Paradoxně se to událo 11. září (jak symbolická předtucha). Tou katastr= ofou byl dopad obrovského vesmírného meteoru, který srovnal část Evropy se zemí, a zanechal za sebou statisíce mrtvých. Tak vznikl projekt Vesmírná ochrana, který měl před podobnými katastrofami lids= tvo varovat. V roce 2131 tak zachytil neznámý kosmický objekt, který se blížil do naší soustavy. Do= stal jméno po hinduistickém bohu Ráma.

Kniha „Setkání s Rámou“ je příběhem o prvním kontaktu lidstva s ciz&iacut= e; civilizací. Je podán v jiném duchu než například Blízká setkání třetího druhu, či snad Válka světů. Je podán v typicky clarkovském duchu, tedy nenásiln&= eacute;m, ale přesto atraktivním a velmi čtivém. Očima posádky vesmírné lodi Endeavour, která jako jediná měla možnost tohoto návštěvn&iacut= e;ka z vesmíru dostihnout prozkoumat, než proletí kolem Slunce a zmizí opět někam za svým neznámým cílem v hlubinách vesmíru, odhalujeme krůček po krůčku jeho tajemství. Lidský svět v té době už obýv&aacu= te; celou sluneční soustavu, a tak na tohoto neznámého mají různé obydlené planety různý názor. Jedni v něm vidí příslib něčeho nového, úchvatného, jiní naopak možnost agrese. Ale všechna rozhodnutí závisí= ; na úsudku kapitána lodi Endeavour Billa Nortona, který se svou posádkou jako jediní můžou být svě= dky odkrývaní tajemstvím zahaleného vesmírného poutníka. Ten se z počátku jeví jako desítky kilometrů dlouhý a široký mrtvý válec, který už jen ze setrvačnosti putuje vesmírem. Ale s postupem času a vzrůstající odvahou posádky kapitána Norto= na se probouzí, a najednou se může zdát, že celá konstrukce je jeden živý organismus, který se jen nám lidem může zdát jako mrtvý.

Román se liší od současné sci-fi především nepotřebou vytvářet násilné akční scény, absurdní prostředí či absurdní charaktery, ale je založ= en na úžasném pocitu z objevování něčeho nového. Příběh je příkladem vypravěčského umění založeného na fascinaci ze setkání se záha= dou. Clarke k tomu nepotřeboval žádné složité situace a postavy, a přesto vytvořil jeden z „okouzlujících“ příběhů budoucnosti. Normální hrdinové a možná z dnešního pohledu trochu technická naivita z = jeho četby dělají požitek pro každého čtenáře.

O mnoho let později k této knize napsal tři pokračování spisovatel Gentry Lee, ale ta zdaleka nedosahují kvalit původního románu.

BoboKing

D= 83;jí se větší podivnosti &= nbsp;     (2-3.2674)

Kelly Linková

Vždy po určité době se na poli fantastick&eac= ute; literatury objeví dílo, které přináš&= iacute; něco jiného, něco nového, nový styl či námět. Pamatuji, jaká „bomba“ bylo Gaimanovo „Nikdykde“, jak netradiční byl R. Holdstock, senzaci vyvolal Ch. Miéville a minulý rok stejný rozruch způsobila Susanna Clarkeová s „Jonathan Strange & pan Norrell“. Letos s „odlišností“ na ná&#= 353; trh přišla mladá americká autorka Kelly Linkov&aacu= te; (*1969).

Nejprve u nás vyšla letos na jaře její sbírka „Magie pro začátečníky“, chronologicky druhá kniha. Během léta k přibyla sbírka „Dějí se větší podivnosti“ (orig. Stranger Things Happen, 2001), její knižní prvotina obsahující jedenáct příběhů. Pokud se k ní dostanete, zjistíte, že její pohled na stavbu a námět povídky je opravdu mnohdy „odlišný“ od zavedeného stereotypu. O čem jsou tedy její povíd= ky? Sama autorka na obálce původního vydání napsala: „ Jedenáct povídek obsažených v tomto souboru, je praštěných, fantaskních a inteligentních.“ A přesně to lze o příb&= #283;zích tvrdit. Její příběhy nejsou ani čisté fantasy, ani čisté sci-fi či horor. Její poví= ;dky jsou fantaskní jako příběhy z Alenčina světa za zrcadlem. Odehrávají se ve světě, který přináší „odlišnost“ v sobě samém, nebo ve svých postavách. Je to náš reálný svět, jen tak trochu opticky deformovaný. Už třeba první povídka „Melissa, Lily, Lily, Rose“ odehrávající s= e na místě, kam odcházejí mrtví, Vám hned předvede, co od Linkové můžete čekat. Mrtv&yacut= e; zde píše dopisy své ženě, na jejíž jméno si už nepamatuje, ale vzpomíná na jednotlivé aspekty jejich vztahu. Vy jako čtenář nevíte nic o příčinách smrti, nevíte = nic o jejich vzájemném vztahu, a ani na konci nebudete o moc chytřejší. Projedete příběhem jako mlhavým snem, který ve Vás zanechá jen jistou pachuť absurdity. To druhou povídkou, kterou sice taky nelze charakterizovat jako příběh s jasnou pointou typu „… a vrahem byl zahradník.“, můžeme přece jen blíže pochopit. Příběh o zvláštní rodině, která své jist&eacut= e; podivnosti se celkem dost přibližuje našemu cháp&aacu= te;ní hororu. K tomuto žánru má v souboru asi nejblíže povídka „Party Donnerovy party“, pojednávající o netradiční party mrtvých dobrodruhů. Tu bychom mohli definovat jako nejrozumnější, či snad nejnormálnější. Naopak mezi opravdové „odlišnosti“ patří např. povídka „Malá detektivka“, o jejímž námě= tu či hrdince si snad každý čtenář může udělat vlastní odlišný úsudek= , a ten bude vždy pravdivý. Obdobně se budete cítit třeba u příběhu „Střevíc a manželství“, který ale přináš&iac= ute; jeden námět, a tím je pohádka, nebo spí= 53;e variace na pohádky. Zde je to pohádka o Popelce. Osobně = mne ale více nadchla pohádková varianta na Sněhovou královnu v příběhu „Na cestách za Sněhovou královnou“. Ovšem ve verzi jako z populárních seriálu Ally McBealová č= ;i Sex ve městě.

Co vlastně o jejím díle říci? Určitě, že její fantazie se skutečně bezbřehá, ale spíše psychedelická. Jej&iacut= e; styl je pochopitelný, a přitom porušující všechny vžité normy. Autorka ve svém díle smíchá všechno - fantasy, horor, magický realismu= s, pohádky, sex, lásku atd. Vyjde z toho pak styl autorky, o které Gaiman říká, že je asi nejlepší povídkářkou současnosti. Možná, že s jeho názorem, že by proto měla být ve dne v noci chráněna jako národní poklad jednotkou mariňáků, bude dost lidí souhlasit, ale stejné množství i oponovat. J= e na každém čtenáři, co ještě snese, a co už ne.

Knihu vydalo v krásném grafickém ztvárnění v překladu Pery Kůsové n= akladatelství ARGO.

BoboKing

Nikdo neunikne&n= bsp;         (2-3.2734)=

Romain Sardou

Naprostá většina čtenářů, která se dostala k prvotině tohoto mladého francouzského autora vydané v češtině jako „A odpusť nám naše viny“(Argo, 2003), dodnes na knihu vzpomíná jako na opravdový čtenářský zážitek. Když se na trhu objevila další jeho kniha „Odlesk boží slávy : (román o času)“ (Argo, 2005), bylo nadšení z tohoto stylově i námětově netradičního románů o dost slabší. Letos opět Argo na náš trh přineslo další Sardo= uvo dílo, tentokrát v pořadí jeho čtvrt&yac= ute; napsaný román, který se jmenuje „Nikdo neunikne“ (orig. Personne n'y échappera, 2006). Po historickém thrilleru „A odpusť nám naše viny“ a netradičním historicko teologickém příběhu silně okořeněném science fic= tion „Odlesk boží slávy“, se k našemu čtenáři dostává čistý thriller ze současnosti, který kráčí ve stopách Thomase Harrise či Jeffreye Deavera. Příběh se odehrává v americkém státě New Hampsh= ire, kde se během jedné studené zimní noci najde na dálničním staveništi hromada mrtvol. Myslí se tím opravdu hromada, celkem místní policie napočítá dvacet čtyři lidských těl, které naskládané jedno na druhém lež&iacut= e; na dně stavebního výkopu. Dvacet čtyři lidí, kteří se podle všeho nechali v rychlém sledu dobrovolně střelit do srdce, a přitom se tomu ani snad nebránili. Že by hromadná sebevražda náboženské sekty? Nebo snad dobře organizovaná skupina zabijáků? Do vyšetřování se pustí zdejší poli= cie, ale než se mohou někam dostat, objeví se všemocn&aacu= te; FBI a příběh zcela přebírá. Je na n= 3;j vyhlášeno totální informační embargo, těla i všechny důkazy jsou odvezeny neznámo kam, a pod hrozbou federálního zločinu nikdo z účastněných nesmí nikomu nic říci. Ale řekněte to místnímu policejnímu veliteli, který tento postup považuje zcela = za ponižující a degradující ho na druhořadého policistu. A tak se s ním na scé= nu dostává i mladý profesor literatury a tvůrčího psaní Frank Franklin, který nastoup= il na zdejší velmi prestižní, až snobskou univerz= itu Durrisdeer College. Univerzita je schovaná na obrovských pozemcích a má tajemnou minulost založenou na studentském spolku ovládajícím chod školy.= A k tomu se masová vražda stala na hranici s její= ;mi pozemky.

A co má s tím Frank společného? Není to tím, že učí na Durrisdeer College, a= le že se vyzná v současné literatuře. Jediným společným prvkem všech zavražděných je jejich pravděpodobná zá= liba ve knihách druhořadého autora detektivek Bena O. Boze. <= o:p>

Tím bychom naznačili asi hlavní myšlenku to= hoto románu. A co asi nejvíce zaujme čtenáře, který už má za sebou Hannibala, knihy od Deavera, Patter= sona a dalších hvězd thrillerů hemžícíc= h se bestiálními vrahy? Nejsem sice nějaký horliv&yacu= te; čtenář těchto knih, ale např. dvacet čty= 45;i mrtvých na jednom místě je opravdu nezvyklý prvek. Ale co mne zaujalo asi nejvíce, je závěrečná pointa, které zcela koresponduje s titulem knihy „Nikdo neunikne“. Vrah z Sardouova románu totiž nemá tendenci neustále unikat policii či FBI, zůstat nedopadeným. Závěr, skutečně naplněn&yacu= te; množstvím překvapení, se drží hesla nik= do neunikne. Tím ale zaniká možnost napsat další pokračování, což ale např. já beru jako jeden z kladů příběhu.

Přes celkovou propracovanost příběhu, jeho zajímavou myšlenku, musím ale přiznat, že knize něco malého chybí. Já osobně bych to nazval „šťávou“. Příběh je logický, i když některé záležitosti se nacházejí na hraně uvěřitelnosti, skutky jsou bestiální, ale právě toho autor podle mne moc nevyužil. Tyto příběhy jsou založeny, nebo vytvářeny k tomu, aby se čtenář bá= l, aby cítil hnus a zděšení. V případě našeho vraha to tak nevyznívá. Když narazíte= na scénu s upalováním, váš celkový dojem bude asi stejný, jako u knih avizovaného autora Bena O. Boze – jsou detailně napsané, jako přímo z policejních zápisů, ale taky stejně suchopárné. K tomu bych ještě vytknul některé záležitostí, které možná nemají s příběhem moc společného, a zbytečně zabírají místo. A pak to, že autor k své škodě některé činy vlastně nevysvětlil. A přitom masakr v jeskyních vypadal tak slibně, ale jak, kdo a kdy…???

Román „Nikdo neunikne“ je tradičně kon= cipovaný thriller obsahující jisté inovační prvky, které mi připadly ale mírně nedotažené.= Je zaplněn postavami, které mají jistý prvek osobnos= ti, ale i zde autor mohl více „přitlačit na pero“.=

Knihu v tradičně poutavém obalu vydalo nakl. ARGO, a stejně tradičně se překladu ujala Danuše Navrátilová.

BoboKing

NOVINKY NA LEDEN 2009

(pár tipů na nové tituly ve fondech KMO)

=

=

První příběhy ze Zeměplochy : souborné vydání prvních dvou titulů z cyklu Úžasná Zeměplocha

Terry Pratchett

Ve světě, který leží na krunýři obrovské želvy, se vydává na cestu rozverná, temperamentní a neuvěřitelně výstředn&iac= ute; výprava. Setkáte se s lakomým a naprosto neschopn&yacu= te;m mágem Mrakoplašem, naivním turistou Dvoukvítkem, jehož Zavazadlo za ním běhá jako pes na stovce malých nožiček, s draky, kteří existují, pokud na ně opravdu věříte, a samozřejmě dojdete až na okraj této podivné planety.

Ve druhé knize= se Zeměplocha řítí k nevyhnutelné srážce se škodolibě rudou hvězdou a zachrá= ;nit ji může pouze jediný člověk - neschopný a zbabělý mág Mrakoplaš...

Z útul= ku až k moři : na kole se psem Ernestem

Lucie Kovaříková a Michal Jon=

Celkově již šestá kniha nejpilnějších českých cyklocestovatelů a cyklospisovatelů Lucie Kovaříkové a Michala Jona, kteří v letech 2002–2005 objeli na kolech svět a našlapali při tom 68 175 km, se od těch předchozích v mnohém liší. Tentokrát nejeli sami, společnost jim dělal dalš&iacu= te; člen rodiny, Sir Ernest Henry Shackleton, zvaný prostě Ern= est. Tento dvouletý 40kilový kříženec, kter&eacut= e;ho si jako štěně přivezli z psího útulku, se vezl ve speciálním psím vozíku za svým páníčkem, ale velkou část denních etap naběhal po vlastních tlapkách. Na cestě byli všichni přes 60 dní, navštívili 7 zemí a ujeli více než 5400 km. Projeli Německo, Nizozemsko, Belgii, Franci= i, Švýcarsko, Lichtenštejnsko a Rakousko. Ernest naběhal průměrně kolem 20 kilometrů denně. Celkem mu páníčkové napočítali 871 naběhaných kilometrů. Nejvíc za den jich bylo 29 po Innské cyklostezce před Passovem.

Slunečn&= iacute; drahokamy

Nora Robertsová

Po nezdařen&eacu= te;m manželství a náročné kariéře psycholožky odjíždí unavená Jude do Irska, země svých předků, aby dala svému životu = nový směr. Usadí se v domě zesnulé pratety a brzy se spřátelí s Aidanem a jeho sourozenci, kteří = vedou místní hostinec. June a Aidan jsou k sobě přitahováni magickou silou, ale mladá žena brzy vycítí, že mezi nimi stojí staré tajemství...

Nezvěstn= á

Karin Alvtegen

Sibylla už od života nečeká vůbec nic. Potlouká se coby bezdomovkyně po stockholmských ulicích, nemá rodi= nu, trvalé bydliště ani stálý příjem. Přespává, kde se dá, a z žebráck&eacu= te; peněžní podpory, kterou jí posílá lhostejná matka, si šetří na domek v lesích daleko od lidí. Cítí se však svobodná, mimo společenský systém, a to je pro ni nejdůležit&= #283;jší. Díky svému dobrému vychování snadno dokáže zneužít přílišné důvěřivosti ješitného obchodníka na služební cestě, který shání známost na jednu noc, a vyzíská zadarmo přenocování v luxusním hotelu. Druhý den však musí rychle zmizet, protože její společn&= iacute;k se stal obětí mimořádně brutální vraždy. Z bezejmenné tulačky se rázem stává hlavní podezřelá - a neznámý šílenec vraždí dál. Zoufalá Sibylla prchá před policií, ocitá = se na pokraji sil, ale síť kolem ní se stahuje nemilosrdn&#= 283; rychle. V okamžiku, kdy už chce všechno vzdát, nachází pomoc tam, kde by to čekala nejméně.= ..

Bleš&iac= ute; mlýn v Normandii : vzpomínky na věčný optimi= smus na francouzském venkově

George East

Životopisn&aacut= e; vzpomínka na věčný optimismus francouzského venkova. Pravdivý příběh o tom, jak jedna dvojice začala se snem – a dostala se mnohem dále, než čekala... Když George a Donella Eastovi kupují opuštěný Bleší mlýn v Normandii, spoléhají na notnou dávku štěstí, která podle jejich názoru bude nutná, aby se jim podařilo uskutečnit sen o příjemném životě na venkově. Pouštějí se do rekonstru= kce zchátralého stavení a jednoho dne se před dve"= 5;mi zjeví oprýskaný karavan, v němž přijíždí René Ribet. Nevinným a nic netušícím cizincům slibuje, že jim ukáže, jak to na francouzském venkově chodí, když ho nechají v mlýně bydlet. Angličan&eacut= e; nemají ani ponětí o tom, že jejich návštěvník je v kraji znám pod přezdívkou Lišák Cotentinu... Příjezdem Reného se začíná odvíjet série neuvěřitelných příhod, mezi něž patří i honba za legendárním zlatým poklad= em zemřelého mlynáře. Blíží se však finanční katastrofa a zdá se, že se sen o klidném novém životě rozplývá...=

Operace Brune= val

Jiří Šulc

V únoru 1942 b= ylo na pobřeží kanálu La Manche v okupované Francii vysazeno = sto dvacet britských výsadkářů s úkolem obsadit a rozmontovat německý protiletecký radar Würzburg. Poté se měli vrátit do Anglie s klíčovými součástkami. Na základě důkladného studia události, která vstoupila do vojenských dějin jako Bruneval Raid, popisuje Jiří Šulc v románu jak okolnosti, které operaci předch&a= acute;zely, tak vlastní akci, a současně přidává napínavý fiktivní příběh německého agenta.

Sběratel dětí : ďábel s tváří anděla=

Sabine Thieslerová

Anna a její manžel Harald prožívají noční můru všech rodičů. Při dovolené v Toskánsku be= ze stopy zmizí jejich devítiletý syn Felix, který = si hrál před domem. Policejní pátrání = je bezvýsledné a oni se musí vrátit domů bez dítěte.

O deset let pozdě= ;ji se Anna vrací na místo činu, aby zjistila, co se tenkr&aacu= te;t stalo. V liduprázdném údolí si od charismatického Němce Enrika kupuje romantický vodn&iacu= te; mlýn. Muž ji fascinuje svým postojem k životu a Ann= a mu zanedlouho ve všem slepě důvěřuje. Netuš&iacu= te;, že tento šarmantní, laskavý muž je masov&yacut= e; vrah, který v Německu i Itálii zavraždil celou řadu dětí a už dlouhá léta se nik&yacut= e;m neobtěžován schovává v toskánsk&yacut= e;ch horách.

Povídka<= /p>
n= apsala Tina

(Na četné prosby o dokončení závěru první verze povídky, napsal Tina volné pokračování. Předkládáme Vám n= yní tady kompletní verzi.)

Tři scho= dy a nohy se jí zabořily do měkkého spadaného listí. Zahrada zbarvená teplými tóny podzimu by= la zalita zlatavým světlem zapadajícího slunce.=

Zhluboka se n= adechla sychravého vzduchu prosyceného vlhkem a tlením a vykročila k autu. Milovala podzim se všemi jeho barvami a vůněmi a ještě před pár měsíci = by si tu scenérii vychutnala, dnes však byla jiná situace. Těch pár měsíců strávených v léčebně pod několikerými léky, jejichž názvy si ani nedokázala pořádně zapamatovat, zapůsobily na její duši podobně jako světlo na nevyvolaný film. A přece, přestože se ztrácelo mnoho z její osobnosti, to, co chtěli doktoři, a zpočátku i ona, vymazat úplně, bylo= to jediné, co tam stále zůstávalo.

Myšlenky= , emoce, pocity. Každý je má, ale ji poslední dobou ničily. Ničily natolik, že ji dovedly až sem. Přišla dobrovolně, myslela si, že jí pomůžou. Tenkrát tomu skutečně věřila.=

Začalo to nevinně, nenápadně. Cestou z práce, pohledem z okna. Jako by za tím vším, co vidí každý, viděla ještě něco jiného. Něco, co nemělo tvar, ale přesto tam bylo. A o to to bylo děsivější, tíživější. Pr= oto, že to nemohla popsat. Neexistující slova pro neexistující věci.

Pak to za= 9;alo pomalu, ale jistě, nabývat zřetelnější podobu. Vzpomínky.

Dalo by se to= tak nazvat, ale jak mohla vzpomínat na něco, co nikdy nezažila= ?

Voják, zasažený střelou. Zástup lidí s tvářemi staženými úzkostí. Ženy s malými dětmi na rukou. Kufry, spousty kufr$= 7;, nejdříve vyrovnaných na nástupišti a pakR= 30;vysypaných na hromadě jeden na druhém. Křik, který jí r= val uši, ale ještě více srdce. A jiné a ještě horší. Chaos a zmar, chlad.

Nejdř&ia= cute;v si myslela, že to přejde. Vzala si nějaká sedativa od kamarádky, když nepomohla, zkusila alkohol. Nakonec prášky zapila vodkou v naději, že aspoň na chvíli upadne do stavu, kdy nebude cítit nic. Na chvíl= i se to opravdu podařilo, ale nebylo to řešení na každý den. A tak skončila tady. Standardní léčba, nejnovější medikamenty, konejšivý hlas terapeuta. Po pár dnech začala naplno chápat význam slova blázinec. Ze slov „nauč= it se s tím žít“ se jí vyhazovaly pupínky. Nakonec rezignovala. Ano, je jí líp a chápe, že představy, které má, jsou jen symbolickými obrazy skutečných traumat, které se bojí pojmenovat… Blablablablabla.

Když se = jednou zmínila, že četla o lidech, kteří mají vzpomínky z minulých životů, vysmáli se jí. Tady nejste v Americe, tam jsou teď podobná témata módní záležitostí a navíc, jsou to jen alternativní teorie, které zat&iacu= te;m nelze ničím podložit. Na to, jak by se dalo něco tako= vého podložit, se už raději ani neptala… a pro jistotu neřekla ani to, že se přidaly sny, docela konkrétní a stále se v různých obměnách opakující, kde je někým jiným.

A práv= ě v tu chvíli nastal zlom. Jediný cíl, který měla, byl dostat se ven. A tak přistoupila na jejich hru o zlepšení stavu. Konečně, poznamenal spokojeně dědečkovsky vyhlížející primá= 45;, věděl jsem od začátku, že s vaší= ;m intelektem to zvládnete.

Zvládl= a to. Pochopila, že jí medicína nepomůže, ani nikdo z jejího okolí. Ano, soucitem nešetřili, ale to bylo to poslední, o co stála. A tak se rozhodla. Ješt= 83; poslední věc, než začne nový život. Nased= la do auta a pomalu projížděla ulicemi. Nejdříve se zastavila do městského archívu a pak na hřbitov. Našla to snadno. Jméno, které hledala, tam bylo jediné.

Otočila = se a šla zpět k autu. Když zaparkovala před domem a hle= dala klíče, napadlo ji, že by se ještě mohla stavit do večerky pro láhev vína.

Doma se pak spojeně natáhla na pohovku a vychutnávala si pocit nov&#= 283; nalezené svobody.

Když se jí nabažila, vstala a otevřela láhev. Nalila si pln= ou sklenici a z kabelky vytáhla dvě balení léků, které dostala při odchodu ze sanatoria. Naštěstí byly drobné a v hladkém obalu,= tak se nemusela zdržovat drcením. Sladký obal barvy holčičích šatiček. Pro růžový život, pousmála se v duchu smutně.

Polkla je na = tři zapití. Pak si ještě dolila víno a znovu se natáhla na pohovku. Napadlo ji, že nenechala žádný vzkaz, ale proč vlastně a komu?

Jen ona věděla. Už věděla, že nemůže nic ztratit, proto se nebála přiznat si, že si jen potřeb= uje pořádně odpočinout a že jedna noc by byla protentokrát málo.

Stála = na chodbě a zírala ven do zahrady. Poslední zbytky zežloutlého listí očesával mrazivý dušičkový vítr. Kráva. Vždycky se j&iac= ute; vyhýbala, ty její slídivé oči a natrvalené řídké vlasy, tu s fialovým přelivem, podruhé zase s namodralým. Nikdy jí nic neuniklo, na domovních schůzích nejednou vmetla sousedům do očí věci, o nichž ani netušili, že ví. Někdy si říkala, jak to dělá= ;, že stihne všechno sledovat. Ani ona neunikla.

Když zap= ila vínem poslední pilulku a natáhla se na pohovku, za nějakou chvíli sice z dálky slyšela , že někdo zvoní, ale rozhodně netušila, že ta ježibaba zase špehuje kukátkem, stejně tak, jako když šla před půlhodinou domů. A tak poté, = co u ní zvonil chlápek z kabelové televize a ona neotevírala,ta starostlivá rachejtle zalarmovala domovníka, že se muselo něco přihodit, protože „slečna je určitě doma, na vlastní oči jsem jí viděla, když odemykala a šla dovnitř.“ No a co by= chom to byli za lidi, kdybychom byli lhostejní k osudu bližních… a tak vylomili zámek, na což už= ; si ona nepamatuje, a teď je zase tady.

Měla v sobě rozporu= plné pocity, počínaje vztekem nad tím, že ta stará škatule zmařila její rozhodnutí. a konče zvláštním druhem úlevy, že je nakonec tady. Nejvíce ze všeho ale cítila údiv. Nedokáza= la popsat, nad čím konkrétně, ale byl to čir&yacu= te; údiv ze sebe samotné, z jejího dosavadního života a z toho, co se jí to vlastně přihodilo. Čím víc nad tím přemýšlela a snažila se to uchopit, tím víc se jen blížila stále většímu pocitu neskutečnosti ze sebe sam= a, až ji to vždy nakonec uvrhlo do hluboké beznaděje a úzkosti, což byla chvíle, kdy se se zmučeným výrazem vydala na sesternu říct si o nějakou bonuso= vou dávku sedativ a pokud už ten den na žádné neměla nárok, tak se aspoň někam na chvíli potají zašít a spěšně vykouřit cigar= etu.

Tak moc cht&#= 283;la uvěřit tomu, že u ní propukla psychóza, která může potkat kohokoli, počínaje jedno kým a konče třeba zrovna psychiatrem. Přestože dobře věděla, že si lže do kapsy, už se nebránila pravidelnému přísunu nemalých dávek léků, které ji aspoň na chvíli otupily. Co ale dál, co bude pak, nemůže je přece brát celý život. Nebo může? Copak tohle chce? Uvažovala snad někdy nad tím, že by se jí něco takového mohlo stát?

Copak jim nevěřila i tenkrát, že jí pomůžou, že ji vyléčí? Snad stokrát za den si připomínala, proč je vlastně tady, byly to krátké okamžiky, jako když procházíte mlhou, která se na okamžik roztrhne a pak vás zase zahalí. Moc dobře si byla vědoma toho, že jedna její část se touží uchlácholit klasic= kou medicínou, zatímco ta druhá ví, že je všechno úplně jinak.

Ješt= 3; před pár měsíci jí nic nechybělo a teď? Opět se za= 9;ala propadat do pocitů, ze kterých se poslední hodinu snažila dostat pomocí dvou potají vykouřených cigaret.

Z pohrou= žení ji vytrhl nějaký pohyb v zahradě, za keřem. O to= m, že se včera z vedlejšího pavilonu podařilo zdrhnout chlápkovi, kterého před týdnem přiv= ezli rovnou z vlaku, kde ohrožoval průvodčí a cestující pistolí, se šuškalo i tady. A pak = ho uviděla jasně, mužskou postavu, plížící se směrem k budově.Nevěděla sice, jak vypadá, ale když= ; si všimla, že zvedá ruku směrem k oknu, přesta= la pochybovat, že je to on. Pud sebezáchovy jí velel, a#= 7; se otočí a běží na sesternu to ohlásit = nebo si aspoň dřepne, ať zmizí z dosahu okna. Nic z toho však neudělala. Stála tam jako solný sl= oup, neschopná jakéhokoli pohybu, v jakémsi zvláštním vytržení tak dlouho, dokud neuslyšela zvuk tříštícího se skla a bo= lest v hrudníku ji nesrazila na chladnou podlahu.

Bolest a chlad dlaždic však velice rychle vystřídal nepoznaný pocit míru, který ji v jediném krátk&eacut= e;m okamžiku celou obestoupil. Pak je uviděla. Všechny, kter&eac= ute; v posledních měsících jen tušila zahalené clonou svého přítomného já, ty, o nichž se chtěla dozvědět více, ale kteří se v jejím&n= bsp; současném životě vyskytovali už pouze for= mou zastřených obrazů v její mysli. Viděla ne= jen je, ale i situace, o nichž se jí tolikrát zdálo a které neměla kam zařadit. A najednou je začala skládat jako barevnou mozaiku, jejímž výsledkem b= yl dokonalý pestrý obraz jí samotné. Pochopila, co tušila a ještě mnohem víc. A pak znovu ucítila palčivou bolest v plících a uslyšela křik sester a lékařů, který se nesl dlouhou studenou chodbou.

„Kdybych patřil k těm šílencům zabývajícím se všemi těmi poblázněnými směry New Age, tak bych snad i uvěřil tomu, že jste si tu skorosmrt přivolala samaR= 20;.

„A co si myslíte vy sám, když se zrovna nikam neřadíte?“

„Nepozn= ávám vás, opravdu. Když jste sem přišla, víte, odpusťte mi mou upřímnost - a jako lékař bych vám nic takového ani říkat neměl, ale vid= 83;l jsem vaše šance v těch nejtemnějších barvách. Teď však, přestože to úplně odporuje předepsaným postupům, nebýt toho zranění, tak bych vás snad pustil hned zítra domů.“

„T&iacu= te;m se netrapte… a navíc, ani se nemusíte bát, že = bych vám eventuelně utekla, minimálně ještě pár dní to určitě nehrozí. A navíc, n= ikam nespěchám. Toho, co si potřebuju urovnat sama v sobě, je stále dost, ale co se týče léků, ode dneška na mně rozhodně ušetříte.“

Těch p&a= acute;r týdnů uběhlo jako voda a když stála poslední den se sbalenou taškou opět na schodech, jej&iacu= te; pohled už neupoutal barevný podzim, ale tichá zasněžená zahrada s mrazivým oparem ve vzduchu= . A přestože zimu nikdy příliš v oblibě neměla, srdce jí poskočilo radostí nad vším, co ji v životě ještě čekalo= a nějak instinktivně cítila, že toho nebude málo. Věděla, že svoboda, kterou získala tentokrát, = je skutečná a trvalá a taky to, že kdyby ten jej&iacut= e; záměr tenkrát vyšel, stejně by neunikla. =

Když odcházela poprvé, ani se neohlédla, teď se vš= ;ak nebála na chvíli zastavit a v klidu se rozhlédnout kolem. Přihlášku na vysokou už se chystala vyplnit ro= k a půl, stále ji však brzdila skutečnost, že neměla jasno, jaký obor si vlastně vybrat. Teď už věděla přesně, co tam napíše, i to, že= ani jediný okamžik, který v posledních měsících prožila, nebyl nahodilý.

Cestou dom= 67; se opět stavila do večerky pro víno, ale místo uspávací dávky sedativ k nim tentokrát přibrala oříšky a sušenky. A taky čokoládu, kterou na chodbě hodila do schránky jedné permanentně zvědavé sousedce.<= /p>