http://parek

email: boboking@email.cz

        =

&n= bsp;            = ;            &n= bsp;            = ;            &n= bsp;            = ; časopis Knihovny města Ostravy

         =

Temná povídka

LABYRINT

= Dále v čísle:

<= o:p>

S= elegancí ježka

= Muriel Barbery

F= ahrenheitova dvojčata

= Michel Faber

J= ak na prevíta

= Simon Brett

I= kona

= Gary Van Haas

K= rálíčkovy sebevraždy

= Andy Riley

O= branný reflex

= Petr Eisner

        &= nbsp;           &nbs= p;            &= nbsp;           &nbs= p;

        =

=

= Hlasujte pro své oblíbené knihy!

Kniha

mého

srdce

=

        =          =             &nb= sp;            =

Ročník IX.        =             &nb= sp;            =             &nb= sp;            =             &nb= sp;          =                     =                      =      č. 3, březen = 2009

RECENZE:

S elegancí ježka<= span style=3D'mso-tab-count:1'>         = (2-3.2983)

Muriel Barbery

Když se mne nedávno jen tak mezi řečí zeptal můj kamarád, co právě čtu, řekl js= em mu, že nějaký moderní francouzský romá= ;n. Na to mi odvětil, že podle něj jsou francouzské romány takové divné. A na knihu francouzské profesorky filosofie a spisovatelky Muriel Barberyové (*1969) „ S elegancí ježka“ (orig. L'élégance du hérisson, 2006) se dá nahlížet jako na divnou. Ale divná taky může znamenat jiná, netradiční či zajímavá. A že je zajímavá, dokazuje i fak= t, že se už prodala v miliónech kusech, získala několik ocenění a byla přeložena do desít= ek jazyků, teď tedy i do češtiny. Stejně zajímavá jako kniha je i sama autorka. Narodila se v Mar= oku, vystudovala ve Francii filosofii a v současnosti žije se svým manželem poblíž Kjóto v Japonsku. =

„S elegancí ježka“ se dá charakteriz= ovat jako filozofující román o smyslu života. Ne o jeho hledání, protože obě aktérky příběhu v tom mají už jasno, a prozradí nám to už na počátku knihy. Jeho hlavní postavy jsou tedy dvě ženy, které sice spoju= je stejná adresa, ale jinak patří do diametrálně odlišných světů. Jednou je čtyřiapadesátiletá Renée trávící většinu života jako domovnice v luxusním pařížském domě v čísle 7 na ulici Grenelle. Tou druhou postavou je dvanáctiletá Paloma, která žije se svojí vlivnou a bohatou rodinou v čísle 7 na ulici Grenelle. Obě dvě mají vlastně danou svoji životní roli, kterou se navenek snaží potvrzovat, ale uvnitř žijí odlišným životem, který se ale snaží tajit před okolním světem.

Pokud bych měl soudil, tak prim v příběhu hraje především Renée, která do vínku nedostala ani krásu, ani bohatství. Její životní radostí, vlastně celým jejím smyslem, je touha po vědění. Nikdo by v té malé, tlusté, ošklivé domovnici s kuřími oky a vypaseným kocourem nehledal intelekt, který má načtený všechna filosofická díla a směry, největší světová literní díla, teorie umění atd. A nejen načtená, ale především pochopená. Ale jejím hlavní= m pochopením řádu světa je nesnažit se zviditelňovat ve společenských rolích, které vám život nepřiřadil. Tak jejím pohledem můžeme nahlížet na náš svět, naše trapné a přetvařující se bytí, které mus&iacut= e; hrát roli společensky akceptovatelnou. Není to pohled nějak společensky kritický, spíše ironick&yacu= te; až dojemný, i když sem tam dloubavý.

Jejím mladším protějškem je právě Paloma, která na svůj věk má výjimečný intelekt, díky čemuž s rozhodla v den svých třináctých naroz= enin spáchat sebevraždu.

Ke knize jsem přistupoval s jistým despektem, s obavou, do čeho jsem se to natlačil. Pojem filozofie ve mn= ě evokuje pouze jedinou větu z dob mých socialistický= ch studií, a to, že marxismus-leninismus je jedinou cestou ke světovému míru. Tím mé edukační procesy v oblasti filosofie skončily. Ale Barberyová nám ji ústy Renée podává lidsky a přístupně, tedy žádným intelektuálně snobským stylem, ale stylem člově= ;ka, který mimo ruských a japonských klasiků a film= 67; má slabost například i pro Seana Conneryho v thrill= eru „Hon na ponorku“.

„S elegancí ježka“ je dílo o radosti= ze svých ukrývaných tajemství a starostí z jejich odkrývání. Dílo psané s lehkou vzdušností, příběh, který spočívá především na vnitřní= ;ch monolozích postav. Příběh spíše dojemný, než šťastný, s koncem , kter&yac= ute; jen dává za pravdu tvrzení, že když překročíte vám daný životní kruh, osud s vámi zatočí. Ale i přesto život za= to stojí. Jak vlastně potvrzuje na konci Paloma ve svém deníku: „… právě tohle je možná život: spousta beznaděje, ale také chvíle krá= ;sy, ve kterých čas neubíhá stejně.“

Tento výborný příklad moderního francouzského díla, který se vyvaroval zbytečného patosu, vydalo nakl. HOST v Brně v překladu Petra Christova.

BoboKing=

Fahrenheitova dvojčata    (2-3.2872)

Michel Faber

V poslední době jsem se dostal ke dvěma povídkovým sbírkám, které lze pokládat díky obsahu a stylu za docela netradiční díla. Prvním byla sbírka americké autorka Kelly Link „Dějí se větší podivnosti“, druhým pak „Fahrenheitova dvojčata“ (The Fahrenheit Twins, 2005) od Michela Fabera. S tímto autorem jsme se mohli zatím setkat v jeho románové prvotině „= ;Pod kůži“ (Odeon, 2003).

Michel Faber (*1960) je autor, u kterého je problém zjistit národnost. Narozen v Nizozemí, s rodiči emigroval do Austrálie, na počátku 90. let minulé= ho století se odstěhoval do Skotska, kde začal literár= ně tvořit. Nejblíže je tedy pravdě asi Wikipedia, která ho považuje za Holanďana píšícího anglicky. Stejně jako je probl&eacu= te;m se orientovat v jeho občanství, stejně tak můžeme chápat i jeho tvorbu. Například zatímco Linková ve svých sbírkách popust= ila fantazii dveře pořádně dokořán, Faber je přece jen možná trochu střídmější, ale i tak nesplňuje klasick&e= acute; představy o povídkách. Jeho příběhy se mnohdy odehrávají v nespecifikovaném čase, v nespecifikovaném světě. Dokonalým příkladem je první povídka „Bezpečný dům“. Příběh člověka, který se ztratil nejen prostorově, ale hlavně sám v sobě. Snad bezdomovec, snad duševně nemocný, snad…??? Odehrává se = to v reálném světě, či snad v jeho mysl= i? Čtenář si musí sám hledat odpověď.= A to myslím nejen u této první povídky, ale téměř u všech. Takovým rysem, který vám padne do očí po několika příbězích, je fakt, že povídky jakoby začínaly bez začátku a končily bez konce. Přitom se ale jako čtenář necítíte nějak ošizen, okraden o pointu. Mnoho zde hraje spíše atmosféra příběhu. Jak se na přebalu píše, je Faber přirovnáván k McEwanu či Austerovi, ale osobně mi více připomín&aacu= te; příběhy z pera „drsného“ Skota Irv= ine Welshe (Extáze, Acid House atd.) Hrdinové našich příběhů jsou totiž převážně lidé ze sociálního dna, opuštění, bezdomovci, feťáci atd. Lidé, kteří maj&iacu= te; své sny, své touhy po opravdovém životě, po sexuální přitažlivosti či pouhém klidu a bezpečí.

Velmi zajímavá je povídka „Zkoumání kokosů“, příběh hrající si na erotickou povídku, kde ale předm= 83;t erotické touhy hrají kokosy. Na ní můžeme nádherně vidět, jak autor dokáže i s tak nezvyklým tématem v čtenáři navodit a&#= 382; dusný pocit erotična. K tomu musím podotknout, &= 2;e překladatel si tam musel asi docela „máknout“. Titulní povídka „Fahrenheitova dvojčata“ se z celkového kontextu vyjímá především svým rozsah= em, ale i takovým odlehčeným tónem. Není to žádná humorná povídka, ale přesto tak může působit asi ten jejich dětský pohled na svět a jeho koloběh, zvláště když jsou vychované na opuštěném ostrově za severn&iacut= e;m polárním kruhem.

Všech sedmnáct povídek se snaží spln= it krédo autora, které napsal na zadním obalu knihy. Totiž, že se tímto dílem snaží navrátit význam takovým dnes zprofanovaným pojmům, jako je šokuj&iac= ute;cí, znepokojivý, srdceryvný či mrazivý. Myslím, že se mu to celkem povedlo= . A to za přispění překladatele Viktora Janiše. (A t= omu bych měl i pravděpodobně poděkovat za zaslán&iac= ute; výtisku.)

V roce 2008 vydalo nakl. Kniha Zlín.

BoboKing

Jak na prevíta

rady pro babičky a dědečky

rady pro maminky

rady pro tatínky

Simon Brett

Dítě – výsledek vášně, které jsou dospěláci schopni milovat a hýčkat více než… např. peníze. (Teda aspoň většina). Je to krásné, když to večer sla= dce spinká, když to s úsměvem dělá první krůčky, když se rozjařené vrátí ze školy se svým prvním vysvědčením, na kterém se vyjímá velká jednička, atd. Ale v momentě, kdy to nedělá tyto milé činnosti, kdy prokřičí polovinu noci s prořezávajícím se zubem, kdy to pozvrací vaši novou sedačku za dvacet tisíc, př= ;i prvních krůčcích rozhází po podlaze všechny knihy z vaší geniálně seřazené knihovny, rozláme roky sbírané DV= D ( a to i ty pirátské kopie), a za pár let vám do obličeje chrstne, že jste ten nejdebilnější rodič na světě, tak pak se to změní na PREVÍTA.

Objevíte jeho skutečnou tvář a začnete s partnerem nadávat, že jste tenkrát raději nešli do toho kina, přemýšlíte nad tím, jestli se nedá taky vrátit v záruční době jako televize a rychle si začnete udobřovat celé blízké a vzdálené příbuzenstvo, ke kterému byste ho mohli na pár dní odložit. <= /o:p>

A na tomto základu vytvořil před lety svoje příběhy o prevítovi anglický spisovatel a rozhlasový dramatik Simon Brett (*1945). První kniha pod názvem „Prevítem snadno a rychle“ (orig. How to b= e a little sod, 1991) se na naše pulty dostala už v roce 1994 díky nakl. Ivo Železný. Nedá se říci, že by se u nás stal nějakým super bestsellerem, ale zájem byl stálý. Přidaly se k tomu další dva díly, které měly časté dotisky, pak to převzalo do svých otěží nakl. Argo, a knihy nikdy nezmizely pod nánosem dalších tisíců titulů. Začaly se taky objevovat dalš&iac= ute; čeští napodobitelé, tak najdete např. „Prevít na studiích“, „Prevít na vysoké“, „Prevít v tajných službách“, či „To je ale prevít!“. Posledním přírůstkem do svěží a vtipné prevítovské série z péra Sim= ona Bretta jsou tři malé knížečky „Jak na prevíta - rady pro babičky a dědečky“, „J= ak na prevíta - rady pro maminky“ a „Jak na prevíta - rady pro tatínkyR= 20;. Nejsou to klasické romány či příběhy ze života prevítů, spíše se jedná o drobné dodatky, snad bychom mohli říci spíše vhodné drobné dárky, pro budoucí babičky, dědečky, maminky a tatínky. Jsou to vtipné (a bohužel realistické) myšlenky a citáty o věcec= h a problémech, které nastávající majitelé dětiček budou muset řešit, za pochodu a okamžitě. Jedná se o trojici knížek velikosti kolibříka, které obsahují množství ilustrací. Jen nejsou od Tony Rosse, kterého ale výborně zastoupil Alex Hallatt.

Jsou to výborné tipy na dárky pro všechny= nastávající rodiče (prarodiče), kterým chcete škodolibě zkaz= it náladu. Protože vy staří mazáci -rodičové se nad knížkami budete smát, ale přitom budete vědět, jak krutě pravdivé myšlenky v knize jsou.

BoboKing

Ikona  = ;            &n= bsp;   (2-3.3113)

Gary Van Haas

Je naprosto přirozené, že ne každá kni= ha se stane klasikou, že ne každá kniha se stane bestsellerem, že ne každý thriller bude stejně napínav&yacut= e; a kvalitní jako od J. Deavera či D. Browna. Do této skupiny patří i román celkem&nb= sp; neznámého amerického autora Gary Van Haase „Ikona“ (orig. The Ikon , 2000), jeho první a asi zatím i jediný.

Hrdinou našeho příběhu je Garth Hanson, mu= 82; v nejlepších letech, malíř a majitel bankrotující galerie v San Francisco, který m&aac= ute; dluhy, kam se podívá. Z toho důvodu se tváří jen naoko pohoršený, když ho neznámý muž pod nátlakem donutí udělat kopii jedné cenné řecké ikony. Garth odjíždí na krásný řecký ostrov Mykonos, kde kousek od něj je v kostele slavná starobylá ikona velké ceny. Stačí udělat kop= ii a pár desítek tisíc dolarů je jeho. Mykonos mu není neznámým místem. Je to známé malé letovisko pro bohatší klientelu hledajíc&iac= ute; hlavně alkoholické a sexuální povyražen&iacu= te;. Je to taky oblíbené místo homosexuálů z celého světa. Garth sice gay není, ale už sem taky pár let jezdí, a proto zde má pár přátel, s jejichž pomocí chce celkem lehce přijít ke slíbené odměně. Jenomže se s kamará= ;dy připlete i do jednoho tutového, ale nelegálního obchodu s antickým uměním a o napětí má vystaráno. A my čtenáři taky. =

Hlavním kladem knihy je její jednoduchost a čtiv= ost. Je to skvělá četba do nacpaných ranních prostředků hromadné dopravy či v parném létě u vody. Nekomplikovaný děj vám přímo utíká před očima a vám krásně ubíhá čas.

Pokud bych měl dílo k něčemu přirov= nat, tak mi trochu připadá, že autor se nechal inspirovat především kultovní postavou agenta Jamese Bonda. I náš hrdina je sympaťák, nemá problém navazovat kontakty, a každou sukni, která se na něj usměje, pozve na drink a večeři, která se pak protáhne až na snídani.

Největší slabinou knihy je závěrečná pointa. Přiznám se, že po dočtení jsem si v duchu říkal, co vlastně kniha má společného s příběhy ala = Dan Brown. Celkem jsem nepochopil, co bylo cílem těch různých maskovaných skupin, překupníků ,Vatikánu a snad Izraele. Ikona to nebyla, ale nakonec prastar&yacut= e; dokument schovaný v ní. Listina plná tajemstv&iac= ute; o Ježíši Kristovi, která by se neměla objevit = na světle Božím. Ale celkem nevíme proč? Tedy téma, které ze „Šifry mistra Leonarda“ udělalo megabestseller a z Dana Browna multimilionáře. Ale Van Haas ho celkem nešikovně nechal vyznít do ztracena. Stejně mate i říšská orlice s hákovým křížem na obalu, přičemž ale děj s touto politikou moc společného nemá.

„Ikona“ je prostě oddechové čtivo, které napsal očividně znalec a milovník Řecka (autor pracoval pro anglicky psané řecké noviny), ale k modernímu thrilleru mu přece jen ještě ně= co chybí.

Zatím BoboKing

Kr&a= acute;líčkovy sebevraždy    &nbs= p; (1-1.645)

Andy Riley

Králíček, malý, chlupatý, dnes spíše než hospodářské zvíře symbol domácích mazlíčků. Co se ale asi stan= e, když tito mrvičku chroustající miláčci = budou mít dost života s vámi? Odpověď je jasná, pořídí si knížku britské= ;ho kreslíře a scenáristy Andy Rileyho (*1970) „Králíčkovy sebevraždy“ (orig. The Book= of Bunny Suicides). Zní vám to jako pěkný úle= t? Ono to totiž pěkný úlet je! Celkem útl&aacut= e; knížečka plná černého, či spíše hrobařského humoru o králících, kteří se desítkami humorných způsobů snaží sprovodit ze svět= a. Neuvěřitelný příklad skvělé britské zábavy, snad přímo ve stopách jedinečných Monty Pythonů. Myslím, že tento dr= uh vtipů je Čechům velmi blízký, jsme národ svým morbidním humorem přímo známý. Už od dob Švejka až po dnešek každou velkou lidskou tragédii večer při zprávách málem opláčeme, ale ráno se už po internetu množ&iac= ute; pěkně morbidní vtípky, které všichni čteme.

Na kreslených vtipech od Rileyho je právě úžasný ten nápad, dát do kontrastu ty nevinné tvorečky s tím děsivým nápadem na největší boží hří= ;ch. Ten jejich krásný stoický pohled, když se právě přilepí k povrchu potápějící se ponorky, nebo jak s klidem stojí ve frontě na bungee jumping s velkými krejčovskými nůžkami v packách atd. Tady prostě nejde o to PROČ, ale spíše JAK.=

Po zhlédnutí všech devadesáti šesti stránek mi nezbývá než souhlasit s konstatováním známého českého autora Petra Šabacha : „ Nikdy jsem si nemyslel, že budu někomu, natož pak malému králíčkovi, přát více a více sebevražd. Rileyho humor ale prostě miluju.“

Nezbývá než poděkovat nakl. Paseka za výborný prostředek na spravení nálady, kdykoliv si otevřete tuto knížku. (Tedy pokud vám právě nezemřel váš milovaný chundelatý králíček.)

Králíkům ve snažení zdar přeje BoboKing

Obranný reflex           (2= -3.3149)

Petr Eisner

Mladý český autor Petr Eisner (1976) si svou prvotinou „Rychlé lodě do pekel“ (JOTA, 2008) získal srdce mnoha českých čtenářů, což jen dosvědčují komentáře a reakce na různých webových literárních diskuzí= ;ch. Mnoho z nich proto přijalo s velkým nadšen&iacut= e;m zprávu, že JOTA na vánoce chystá další jeho román „Obranný reflex“.

Tímto novým příběhem autor opustil realitu dneška a zabrousil do hájenství science fiction. Příběh situoval do světa roku 2034. Už od prvních kapitol vám bude ale jasné, že kniha nen&= iacute; typickým příkladem sci-fi. Eisner nám nenabízí žádný technologicky rozdílný svět než je nás současný= ;, jakoby už nepředpokládal nějaký větší pokrok, žádné bydlení na Měsíci či virtuální realitu kam se podíváte. Snad jediným znakem budoucnosti je věta, že atomové zbraně vlastní už v té době jen USA. Vlastně nám nijak nenabízí pop= is fungování v tomto čase. Tím nejdůležitějším ale je nová situace, kdy = se na celém světě začnou podivně chovat zvířata. Začnou napadat a zabíjet lidi. To sice dělají celá staletí, ale vždy se většinou jedná spíše o ochranu při napadaní člověkem než nějaký cílený útok, a to ještě z globálního pohledu je jev dosti výjimečný. Ale teď se začínají objevovat zabití ze stran zvířat jakoby cílen= 3;, a hlavně i od druhů, které nic takového neděla= jí, dokonce si možná myslíme, že ani udělat nemohou (např. vrabci a sýkorky). Pro lepší a napínavější ztvárnění autor vytvořil několik dějových linií, které nám vždy stejný čas ukážou v různých částech světa. Začneme africkou rezervací, indickým velkoměstem, přes pařížské předměstí až po Midwayské ostrovy. Tedy lokace různé nejen sociálně, ale i přírodními podmínkami. Autor tím opravdu dokázal umně evokovat situaci „konfliktu“ mezi lidmi a faunou, která se týden po týdnu, vlastně pak už den ze dne měnila v napros= tou apokalypsu lidstva. Co se mi stejně jako u „Rychlých lodí do pekla“ líbí, (jako fandovi S. Kinga), je autorova nemilosrdná touha nedát nikomu šanci, zmař= it vše, co se zmařit dá. S nikým se nemazlit, dítě, stařec, hodný či zlý, smrt si přijde pro každého, a ne vždy je to pěkné. Opět tak mistrně ukazuje bezmocnost jedince vůči fatálním podmínkám, které moc ovlivnit nemůže. Obdobně jako u jeho prvotiny i zde mi nezbývá než konstatovat, že obligátní propagační heslo: "... snad jen tolik, že se pře= čte jedním dechem..." není jen marketingová finta, ale pravdivé tvrzení.

Ale přesto, kniha mi nepřinesla až takový zážitek jako ta předešlá. Myslím, ž= ;e to je tím, že příběh svým zpracováním až tak nešokuje. To je myslím ten pravý termín. O co v knize půjde, čtenář už ví po přečtení přebalu. Kniha to jen pak „jen“ potvrzuje. Ale nepřináší žádný bod zvratu, žádnou šokovou situaci. Třeba za to trochu mů= 82;e právě i ta vrstevnost příběhu, kdy získáváme sice celkový globální přehled, ale na úkor propracování jedince. Obzvlášť podivný mi připadá příběh vztahu Američana a Japonky. Celkovým pojetím autor jakoby porušuje řád románu zápletka-vyvrcholení-pointa. Pointa totiž jakoby nebyla. Autor ani v závěru vlastně nic nevysvětlí. Máme to brát jako zásah boží? Což v závěru tak i vyznívá.

Eisner mi tak trochu připomíná přípa= d R. Sardoua, kdy všichni milujeme jeho prvotinu a všechny ostatn&iacu= te; knihy považujeme za slabší. V případě Eisnera sice nějaký radikální pokles v čtivost není, ale přesto „Obranný reflex“ ve mně nevyvolal až takovou euforii jako u jeho prvotiny.

Zatím BoboKing

Kniha mého srdce

Nov&aacu= te; velká zábavná anketa České televize, ve které budou moci diváci a čtenáři v průběhu šesti měsíců tohoto roku hlasovat p= ro svou oblíbenou knihu.

&nb= sp;

Hlasujte= od 4. dubna o knihu svého srdce!

&nb= sp;

Kniha mého srdce je inspirovaná pořadem BBC s názvem The Big Read, uvedeným v roce 2003. Víc než o typický televizní pořad se jedná o celonárodní ank= etu s jasným smyslem – podnítit národ ke čtení, ale také k diskusi o knihách a najít nejoblíbenější knihu naší země.

/JANINA/

   &n= bsp;

     Lia věděla, že s tím chlapem něco není v pořádku, už když ho viděla přicházet. Nebyl jako ostatní návštěvn&= iacute;ci. Něco hledal, ale turistické atrakce to nebyly. Měl to v očích, kterýma si ji prohlédl. Ty oči= se jí nelíbily.

     „Byl tam klálíček!“ oznamoval jí zrovna rozzářený capart, který ještě před deseti minutami vztekle vřískal, že nechce lalilintu, ale zmrzlinu. Maminka už taky vypadala o poznání spokojenější. Jako by jí ubylo vrásek. ̶= 2;Na shledanou a děkujeme,“ usmála se na Liu a odváděla si klučinu za ruku. „My děkujeme, paní,“ pronesla Lia automaticky. Ten chlap už stál před ní. Nechtěla s ním mluvit. Ale to nejde, vybavila se jí otcova přísná tvář. Nepochválil by ji, kdyby odháněla zákazník= y. Odfoukla si z upocené tváře pramen vlasů a přinutila se ke zdvořilému úsměvu. „Vstupenku, pane?“

     „Co je tam uvnitř?“<= /o:p>

     Ten hlas byl ještě horš&iac= ute; než oči. Uvědomila si, že před ním instinktivně ustupuje. Zachránil ji Bo, který vycítil, že sestra není ve své kůži. Spustil dobře naučený a stokrát omílan&yacut= e; výklad historie Labyrintu, ale návštěvník ho netrpělivě přerušil. Pořád se díval jenom na ni. „Co kdybych se tam třeba ztratil?“ odhalil zu= by v rádoby žertovném úsměvu, z kterého se jí stáhl žaludek. „Půjdeš pro jistotu se mnou?“

     „Ne...= to nemůžu,“ dostala ze sebe s námahou. „Musím hlídat kasu. Bráška je ješt= 3; moc malý, okradli by ho.“ Muž se ušklíbl. Bo = ji zezadu bolestivě nakopl do paty. Prudce se po něm ohnala, ale stačil uskočit a vyplázl na ni jazyk. Když se obrátila nazpátek k návštěvníkov= i, viděla už jen jeho záda, mizející ve vchodu = do bludiště.

     „Haló, pane!“ křik= l za ním Bo. „Nezaplatil,“ konstatoval vyčítav= 83;.

     „Nevadí,“ odsekla Lia. Vlastně se jí ohromně ulevilo. „Zaplatí, a= 82; bude odcházet. To už bude mít lepší náladu.“ Byla to pravda. Všichni měli dobrou náladu, když opouštěli Labyrint.



     Uvnitř ho přivítal přesně takový chládek, v jaký doufal. Potřeboval na chvíli vypadnout z toho úmorné= ho vedra, vydechnout si a uklidnit se. Uklidnit se, to předevš&iacut= e;m. Mohl by udělat chybu, kdyby se přestal ovládat. A on byl vzrušený, jako vždycky, když ji šel hledat. Chvíli si myslel, že by to mohla být ona, ta holka u vch= odu. Měla takové veliké oči. Představoval si, jak by asi vypadaly, kdyby byla vyděšená, kdyby brečela, prosila. Jen klid. To všechno může být. Chvíli= se tady zchladí a promyslí si, jak to provede.

     Beze spěchu se vydal vpřed chodb= ou, která se za první zatáčkou rozdělila. Automaticky zamířil doprava. Nehodlal se dlouho bavit procházením bludiště, ale chůze mu vždycky pomáhala utřídit si myšlenky. Kamenná chodba= se kroutila a rozvětvovala a byla osvětlená miniaturní= mi žárovkami, připevněnými ke stropu. A bylo tu chladno, uvědomil si znovu, snad až příliš chlad= no.

     „Je tam už nějak dlouho,“ prohodila Lia neutrálně. Bo se tváři= l, že neslyší. Byl uražený. Bráška je ještě moc malý, chacha. Na to, aby ho nutila uklízet jejich společný pokoj, vynášet odpadky a někdy dokonce vařit, byl zřejmě velký dost.<= /p>
     „Slyšíš, Bo? Nepřipadá ti, že je-“

     „No a co?“ vyjel na ni. „Ať si tam pro mě za mě zůstane třeba do zítřka. Můžeš ho jít hledat, když se= na mě tak vytahuješ.“

     „Nevytahuju se.“

     „Ale jo.“

     Zhluboka si povzdychla. Hádali se samozřejmě zbytečně. Všichni z bludišt&#= 283; vyjdou sami, bez problémů a spokojení. Bludiště= ; je vlastně docela malé, doopravdy zabloudit se v něm ani nedá. A navíc neměla opravdu chuť jít toho chlapa hledat. Na holých pažích jí naskočila husí kůže, jen na něj pomyslela. Proč vůbec= chodil dovnitř, když se o Labyrint vlastně nezajímal? Obvykle chtěl každý slyšet, jak je Labyrint starý, nebo spíš, jak si archeologové myslí, že= je starý. A taky všechny ty teorie, k čemu ho kdysi mohli používat. Prostor pro náboženské rituá= ;ly, vězení, mučírna, vojenská pevnost... Lia nevěděla, která z těch představ se jí zamlouvá nejvíc. A co když měl sloužit jen k zábavě, tenkrát úplně stejně jako dneska? Mimovolně se té myšlence usmála.=

     Pomalu ale jistě toho začí= ;nal mít plné zuby. Nevěděl, kolik času už v bludišti strávil, ale když si před očima dopromítal příjemné představy toho, co jí udělá, té malé, která na něj čeká venku, a ještě příjemnější vzpomínky na to, co udě= ;lal jiným, uvědomil si, že se už poněkolikáté ocitl na stejném místě. Nejspíš to byl střed bludiště, nevelký prostor kruhového půdorysu, kam ústily všechny chod= by. Nechtělo se mu věřit, že se odsud nedokáže vymotat, že ho tahle pitomá atrakce pro děti bude dá= ;l zdržovat od toho, co se chystá provést. Co kdyby zavolal= o pomoc? Samozřejmě neměl strach, ale napadlo ho, že by m= u ta okatá husička mohla přijít naproti. To by bylo vůbec nejlepší řešení. Že ho to nenapadlo hned!

     Už se nadechoval k výkřiku, když se mu nejbližší kame= ny ve zdi trochu rozmazaly před očima. Nevěřícn= 3; si oči promnul, ale nepomohlo to. Natáhl ruku, aby se stěny dotknul, ruku viděl ostře. Zeď před jeho prsty jakoby ucouvla. Co se to...?

     Nakonec přece jen zařval. <= /o:p>



     Labyrint byl velice starý. Pamatova= l si ale všechny osoby, které jím prošly, od chví= le, kdy byl vytvořen slabýma lidskýma rukama a mocnými, j= en stěží lidskými kouzly. Pamatoval si zástupy bojovníků, kteří k němu jeden po druhém přicházeli, za kamennými rysy tváří s námahou ukrývaný strac= h. A on je toho strachu zbavil, vysál ho z jejich myslí a ukázal jim, připomněl jim všechno, co milovali, všechno, co jim patřilo nebo čeho chtěli dosáhno= ut, všechno, za co bylo třeba bojovat. Odcházeli do bitev klidní a odhodlaní. Účinek kouzla byl samozřejmě pomíjivý, takže se za čas vrac= eli, alespoň ti, kteří přežili. A on, Labyrint, jim z= ase odebíral jejich strach jako nějakou podivnou potravu, kterou se živil.

     Pak přišlo dlouhé období, kdy ho lidé přestali navštěvovat. Mučivý neklid a hlad postupně vystřídala otupělost, podobná spánku. Už skoro zapomněl, že lidé existují. Skoro zapomněl, že existuje = on sám. Konečně se lidé začali vracet. Ale byli teď jiní. To jejich strach byl jiný, mnohem slabší, jak si s lítostí uvědomil. Ale naučil se vystačit i s tím málem. Přežíval.
     Muž, který právě vstoupil, byl pro Labyrint zcela novým zážitkem. Po toli= ka stovkách let překvapení! Ten člověk necí= ;til žádný strach, a už vůbec ne strach ze smrti ne= bo z bolesti. Bolest a smrt byla jeho koníčkem, způsobov= al ji druhým. Labyrint pochopil, že tentokrát nedostane vůbec nic. Jaké zklamání! Měl hlad, velk&yac= ute; hlad, protože žena s dítětem, kteří před chvílí odešli, toho pro něj moc nemě= li. Znovu, s větším úsilím, zapátral v mysli toho muže. Ale ano, bylo to tam, přímo pohádkové naleziště strachu! Viděl je defilovat před sebou, obličeje s očima rozšířenýma hrůzou, ústa křičící děsem a bolestí... Jenže <= em>tenhle strach byl pro Labyrint nedostupný... jako by byl oddělen&yacut= e; neviditelným a nepropustným obalem, nedokázal si ho vzít. Přes všechnu zoufalou snahu se k němu nemo= hl dostat, a ten muž brzy odejde a všechnu tu báječnou k= rmi si odnese s sebou... A tehdy se Labyrint rozhodl. Nenechá toho člověka odejít. Labyrint se dokázal učit, za ta léta a staletí získal spoustu nových schopností. Naučí se i tomu, jak zrušit onu neviditelnou překážku, která mu brání nasytit se. Jednou, a on má času dost, se naučí, jak tuhle lákavou konzervu otevřít.

     „Slyšelas to?“

     Lia vzhlédla k bratrovi, který právě upustil sáček se svačinou. Samozřejmě, ona se musí postarat o všechno, a milostpán se nedokáže sám ani najíst.<= /em>

     „Myslíš ten zvuk, jak ti upadl sendvič?“

     „Neblbni... bylo to, jako kdyby někdo křičel. Tam, v Labyrintu.“
     Lia pohlédla na tmavý obrys vchodu a zároveň východu z bludiště. Nikdo tam nebyl, a také nic zvláštního neslyšela. Změřila si Boa podezřívavým pohledem. Chce si z ní snad utahovat?

     Bo vypadal, že už si také není jistý tím, co právě řekl.

     „No, já jen, co kdyby si třeba zlomil nohu nebo tak... Nepodíváš se dovnitř?“

     „To určitě,“ ušklíbla se Lia. „Měl zaplatit.“