email: boboking@email.cz
=
&n=
bsp; =
; &n=
bsp; =
; &n=
bsp; =
; časopis
Knihovny města Ostravy
![](3D"CASOPISPAREKVII.9_soubory/image002.gif")
=
![](3D"CASOPISPAREKVII.9_soubory/image004.gif")
=
&nb=
sp;
![](3D"CASOPISPAREKVII.9_soubory/image006.gif")
&#=
8222;Nikdo
Owens, známý jako Nik, je normální kluk. Byl by
naprosto normální, nebýt toho, že žije na
hřbitově…“ Kniha
oceněná cenou Newbery Award za nejlepší knihu pro
mládež v amerických knihovnách.
Acid House
– Irvine WELSH
![](3D"CASOPISPAREKVII.9_soubory/image008.gif")
Druh&eacut=
e;
vydání povídek ze světa feťáků a
kriminálníku od jedinečného skotského auto=
ra
Irvine Welshe. Nic pro jemnocitné čtenářstvo!
Svět
obrazů a fotografií versus čtoucí žena.
Jedinečná monografie s jedinečnou předmluvou T.
Brdečkové. Čerst=
vý
závan klasické fantasy, když ne obsahově, tak
určitě stylově. Celoevrops=
ký
bestseller, který vtipně a ironicky ukazuje pravou tvář
Francouzů. Oskar a
měsíční kočky - Lynda G. RYMONDOVÁ Měs&i=
acute;ční
dobrodružství kočky Oskara v krásně
ilustrované knížce pro děti.
OSVĚTIM „Kdo
nezná minulost, je odsouzen k tomu ji znovu
prožít“ &=
nbsp; &nbs=
p; &=
nbsp; &nbs=
p; Ročník IX. =
&nb=
sp; =
&nb=
sp; =
=
č.
7, červenec 2009 RECENZE Kniha hřbitova (2-9=
.1115) Neil Gaiman „Nikdo O=
wens,
známý jako Nik, je normální kluk. Byl by napros=
to
normální, nebýt toho, že žije na
hřbitově…“ Tak se na přebalu popisuje nová kniha anglického
autora Neil Gaimana (*1960), který je podle přednáš=
ky
Mgr. Jakuba Guziura, Ph.D. z katedry anglistiky a amerikanistiky na
Ostravské a Palackého univerzitě jediným autorem
z britských ostrovů, který do ostrovní
literatury přinesl za posledních padesát let něco
nového a zajímavého. Určitě mnoho
příznivců např. I. McEwana, I. Bankse či D. Adam=
se
s tímto tvrzením nebude tak zcela souhlasit, ale př=
esto
celosvětovou slávu a popularitu Gaimana to nijak nezpochybní=
;. Jeho poslední titul, který vydal na počát=
ku
podzimu 2008, je román pro mládež „The Graveyard
Book“, který nakl. Polaris velice rychle vydalo na váno=
ce
téhož roku pod názvem „Kniha hřbitova“.=
Pod tímto názvem (zprvu mi těžkopádn=
ě
znějícím, který asi ale překladatelka
použila podle knihy „Kniha džunglí“, tedy titu=
lu,
na jehož památku napsal Gaiman tento příběh) se
skrývá příběh malého chlapce, jeho=
82;
rodina byla vyvražděna a pouze on, jako nezvykle aktivní
batole vraždění unikne a skryje se na dávno
opuštěném hřbitově na kopci nad městem, kde=
ho
vychovávají zdejší obyvatelé - duchov&eacu=
te;.
Ale jen díky udělené mu Svobodě hřbitova
může zde žít jako bytost ani mrtvá, ani
živá, jako dlouho postrádané dítě
mrtvých manželů Owensových, kteří ho
„adoptují“ a pojmenují Nikdo Owens,
zkráceně Nik. Za pomocí svého poručík=
a,
tajemného muže Silase, který není ani
živý, ale ani mrtvý, se dokonale klimatizuje do tohoto
světa přízraků a duchů, kteří mu
jedině na této půdě dokáží zajistit
bezpečnost. Vrah jeho rodiny, Muž Jack, na něj nezapomněl, a
stále ho chce najít a zabít. Na jeho životě a
smrti totiž závisí, kdo bude vládnout světu.=
Gaiman pro své fanoušky napsal další
skvělý příběh, který má
typické prvky jeho tvorby. Opět asi tím
nejžárnějším je jeho umění n&aacut=
e;m
vsugerovat, že náš reálný svět kolem
nás, není jediný, že jsou další,
stejně reálné, možná i stejně nebezpe&#=
269;né
reality. Tak jak to excelentně předvedl v „Nikdykde“,
„Amerických bozích“ či „Koraline“=
;.
Přestože se kniha považuje jako dílo pro
mládež, je u Gaimana
pojetí dospělé a dětské tvorby velmi
podobné. Už první věty dokazují, že
svět násilí je dnes všední realitou pro
všechny věkové skupiny. Jen se mírnil
v detailních popisech, které by jinak byly určit=
83;
… pikantně brutální. I tak kniha o životě
mrtvých je dost temná. A pak ta bezbřehá fantazie=
, ty
neuvěřitelné postavy nejen mrtvých lidí, ale
tvorů či bytostí, které nevíme jak popsat a
zařadit. „Kniha hřbitova“ je velmi čtivý a
napínavý román, kde hodně hraje jeho temná=
a
ponurá atmosféra, která ale nepostrádá i
úsměvná místa. Celé to ještě
podtrhují výborné ilustrace, které
v této americké verzi dělal u Gaimana
oblíbený Dave McKean. Tak nezbývá poděkovat
jeho synovi Michaelovi, který ježděním na trojkolce=
po
hřbitově inspiroval taťku Neila, a ten po dvacet let pracova=
l na
finální verzi příběhu. Měl jsem sice jisté výhrady
k některým překladům, ale po konzultaci
s jiným „znalci“ lze překlad akceptovat, snad =
jen
opravdu v britské pizzerii se platí desetilibrovkou, jak=
je
i v originále, a ne uvedenou desetidolarovkou. Příběh zatím četlo několik
mých přátel, kteří k
„mládeži“ mají už dost daleko, a
stejně jako mi se i jim kniha velmi líbila. V překladu Ladislavy Vojtkové vydalo nakl. Polaris
z Frenštátu pod Radhoštěm. BoboKing Acid House =
&nb=
sp; (2-3.3142) Irvine Welsh „Tendle trip je naprosto šílenej. Až to doje=
de,
tak se mnou bude šmytec, budu totálně namydlenej,
kurva!“ Když jsem znova pročítal tuto prvotinu
populárního skotského autora Irvina Welshe „Acid
House“ (1994), tato věta ze stejnojmenné povídky mi
připadala jako dokonalé motto pro celý titul. Autor se narodil v dělnické čtvrti
v Edinburghu v roce Přestože všech jednadvacet povídek + jedna no=
vela
z této sbírky není jen o drogách
(některé povídky už notně přesahují=
; do
hájenství fantazie), toto téma se táhne celou
knihou. Drogy, chlast a sex – termíny, kolem kterých se
točí všechno bytí a nebytí lidí a
postaviček z jeho příběhů. Postaviček
odkojených ve skotských dělnických
panelácích na fotbálku a pivu, na sociáln&iacut=
e;ch
dávkách a rozpadlých manželstvích. Pro
většinu společnosti přímo noční
můra, ale v jeho podání to jsou osudy, které
bychom možná nemohli nazývat jako smutné a
zničené. Není o nějakém společensk&eacu=
te;m
úpadku, ale spíše o životním stylu. Tak bych=
om
snad měli nahlížet k jeho příběh$=
7;m,
snad i celému dílu. Obsah všech povídek nejlépe vyznívá
v závěrečné delší novele
„Chytrák“. V životních
příbězích mladého Briana nám autor
předkládá vše, co se po kouscích objevuje
v povídkách. Jeho touha po klidu a pohodičce
přebíjí všechny ostatní touhy a potřeby.
Svůj život na společenském dně nepovažuje za
katastrofickou nevýhodu, ale jako něco, co je naprosto
běžné v kruzích jeho přátel a
příbuzných. Práce je tu, aby ti
vydělávala peníze, ne abys ty musel pracovat. Vše se
musí brát s nadhledem, a nic není problém.
Když něco chybí, jsou tu kámoši, kteř&iac=
ute;
pomohou. Jinak naopak on se revanšuje čímkoliv jiný=
m,
pochopením, fetem či i „šukaním“. A
v nouzi největší někoho třeba odkrouhnout.
Není boha nad drogu. Kniha je určená „silným“
čtenářským náturám. Autorův
svébytný černý humor, trocha perverzity a jakoby
nezájem o cokoliv jiného než svou osobu, může
být pro některé nepřekonatelný
oříšek. Autor toho dosahuje především
svým neupraveným slangem, bez kterého by asi kniha
ztratila notnou dávku originality a autenticity. Jak jsem už
říkal, není to nijak veselé čtení, ale
přitom snad ani jedna knižní postava by to neměnila.
Přesně jak to vystihuje Johnny v povídce
„Prostě moc měkej“. Tři povídky z knihy se staly i základem
stejnojmenného filmu z roku 1998. Druhé vydání knihy v novém
překladu Olgy Bártové vydalo na konci roku 2008 nakl. Ar=
go. Irvine Welsh =
(* 27.
září 1958 v Edinburghu ve Skotsku) britský spisov=
atel
píšící skotským pouličním
dialektem. Nyní žije v Londýně. Napsal také
několik divadelních her a režíroval několik
krátkých filmů. Česky zatím vyšlo: Trainspotting Porno Acid House - barevnej svět=
Extáze Sviňák Lepidlo Noční můra s
čápem Marabu Citováno
z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Irvine_Welsh“ čtoucí ženy
v malířství a fotografii Stefan Bollmann Žena a kniha - spojení, které je podle
posledních anket u našich občanů naprosto
běžný jev. Dokonce se čtení ze
společenského pohledu považuje za typicky ženskou
aktivitu. Ale z historického pohledu je to jev velmi modern&iac=
ute;
a současný. Minulost k této aktivitě nebyl
příliš nakloněná. Žena, která se
místo starosti o blaho rodiny a manžela, raději věnov=
ala
četbě, byla nebezpečná. Mohla objevit a získat
vědomosti, které nebyly primárně určené
její osobě, ale svobodnému člověku, tedy
z historického hlediska většinou muži. Dalo by se
říci, že dle názvu publikace by mělo jí=
t o
něco jiného, ale autor nás kromě průřezu
obrazů a fotografií s námětem čtouc&iacut=
e;
ženy, a to od 13. století až do současnosti, spolu s&=
nbsp;tím
předkládá vývoj této specifické
ženské aktivity. Pokud bych ale měl být přesný, musím
říci, že autor knihy není jeden, ale dva. Tedy
speciálně pro české vydání.
Několikastránkovou předmluvu ke knize napsala
známá česká autorka Tereza Brdečková,
která se rozepsala o problematice čtení u
českých žen, a to od doby národního
obrození až po dnešek. Fantastický je ale i jej&iac=
ute;
vlastní vývoj čtení, už od prvních
rodičovských předčítání. A
musím říci, že jen toto její
vyprávění samo o
sobě stojí za přečtení. Kniha je rozdělena do tří kapitol. Včetně
předmluvy T. Brdečkové jsou to „Dějiny
čtení v obrazech od 13. do 31. století“, ve
které autor shrnuje základní vývoj a pohled na
čtení žen, po které už následuje
hlavní obrazová část. Zde autor postupuje podle
časové osy a de facto vztahu ke knize. První obrazy jsou
tedy většinou vyobrazením ženy
s náboženskými spisy či biblí. Pak to s=
e to
mění s tolerancí žen s knihou. V tom=
to
ohledu byly nejvíce pokrokové země Beneluxu a
Skandinávie. Proto se velmi často setkáváme
především s nizozemským
malířstvím. S dalšími stoletími a
demokratizací společnosti se to přece jen mění=
. Ke
konci knihy se dokonce už nacházejí i slavné
fotografie se čtoucí ženou. Autor nás seznamuje s pojetím obrazu, a to velmi
důkladně, a přitom stále čtenářsky
atraktivně. Po dlouhé době jsem použil při
četbě lupu, protože Bollmann mnohdy vytvář&iacut=
e;
dojem psychoanalytika. Obrazy rozebírá po jednotlivých
prvcích, detailech, které nám unikají, ale
v jeho výkladu najednou nabývají
důležitých dimenzí. Člověk se doví
nejen trochu o malíři, trochu o osobě zobrazené na
plátně, ale pro mne bylo nejobdivuhodnější, jak
právě z těch drobností a detailů
z plátna dokázal vydedukovat, co žena asi čte,=
od
koho, jaké je povahy a odkud asi pochází.
Nádherná hra na skrytého voyeura, který se
snaží v tichu a nepoznám odhalit tajemství
čtenářky. „Ženy, kterou čtou, jsou nebezpečnéR=
20;
je velká obrazová publikace, která
nepřináší jen množství informací,
ale je svým celkovým pojetím pastvou pro smysly.
V překladu Ivany Führmann Vízdalové vydalo nak=
l .
Euromedia - Knižní klub, 2008. BoboKing Jméno větru – kniha prvn&iacut=
e; (2-3.3081) Patrick Rothfuss Přijít dneska s něčím nový=
m,
převratným do žánru fantasy, kde
vycházejí stovky nových titulů ročně, je
pravděpodobně čertovsky složitý problém.
Takových případů je opravdu jen několik za dlo=
uhou
dobu (Gaiman, Miéville, Rowlingová, Linksová atd.). V&=
nbsp;jistém
smyslu se to podařilo i Patricku Rothfussovi (1973). Americký autor, spisovatelský
začátečník, byl díky dlouhým zim&aacu=
te;m
ve Wisconsinu a absenci kabelové televize už od dětstv&iac=
ute;
vášnivým čtenářem a během
studií začal sám psát. Po sedmi letech psan&iacut=
e;,
dva měsíce před promocemi, dokončil práci na
svém fantasy projektu o životě muže zvaného
Kvothe. Po klasickém koloběhu hledání
literárního agenta a vydavatele, se v roce 2007 kniha pod
názvem „The Name of the Wind“ objevila
v edičním plánu nakl. DAW Books. Jedná se o
první díl z trilogie „The Kingkiller ChronicleR=
20;,
jehož druhý díl „The Wise Man's Fear“ by se
měl na trhu objevil letos v dubnu-květnu. Co si představovat pod větou : „V jistém
smyslu se to podařilo i Patricku…“? Když se
podíváte na různé recenze a komentáře
k tomu dílu, téměř všude se objevuje
názor, který zní, že kniha dějově
nepřináší nic nového, spíše celk=
em
kopíruje stovky obdobných epických fantasy ság,=
kde
hrdina popisuje svůj strastiplný život poznamenaný
nějakým zlem. Ale jako stovky fotografů vyfotí
Pražský hrad, ale jen pár fotek z toho vám
připadají jako vydařené, tak i zde, v hromad&#=
283;
podobných příběhů, jen pár vás
zaujme a příjemně překvapí. Když to tedy
neohromuje obsahově, tak čím? V Rothfussově
případě v jeho podání, ve volbě ja=
zyka
a stylu (a v neposlední řadě v překladu).
V obdobných fantasy příbězích se č=
asto
vychází z jakéhosi středověkého
obrazu světa, do kterého se „vmontuje“ magick&eacut=
e; a
temné zlo, většinou jako kontrapunkt k naopak
přívětivé, často nazývané
bílé magii. Mnohdy se k navození té
správné fantasy atmosféry používají
silně emočně zabarvené termíny, temné
pogermánštěné výrazy, prostě klasick&ea=
cute;
prvky epické fantasy. Rothfuss ale zvolil přece jen jiný
styl. Vytvořil svět tzv. Čtyři kouty civilizace (podle =
mapy
na předsádce hodně podobný Evropě),
v němž je spousta různých národů a r=
as,
ale přitom nás nezavalil množstvím dějin
jednotlivých království a náboženstv&iacut=
e;,
válek a bohů a atd., což do fantasy patří, ale
osobně si myslím, že to mnohdy zbytečně zahlcuje
děj. A především použil zcela
normální, řekněme moderní jazyk. A to je
myslím primární element, kterým větši=
nu
čtenářů (včetně mé osoby)
příběh rudovlasého Kvotha upoutá. Jeho příběh je vyprávěný ve dvou
rovinách, v jedné, v přítomné,
nám vyprávěč vypráví
příběh hostinského Koteho z vesnice Newarre,
který je ale ve skutečnosti bájný hrdina Kvothe. A
jeho pravou identitu odhalí toulavý Kronikář,
jemuž pak musí převyprávět celý svů=
;j
životní příběh. A ten už nám Kvothe
vykládá v tzv. ich formě. Začíná=
svým
dětství, kdy jako syn slavných potulných herc$=
7; a
kejklířů poznává celý svět z&nbs=
p;jeho
spíše příjemnějších stránek.
Během toho se v něm objeví velké
nadání na kouzla a magii, které v něm najde =
jeho
učitel Abenthy – skvělý arkanik (něco jako
čaroděj). Ale pak se objeví i temné stránky
světa, a celou jeho rodi=
nu -
společnost vyvraždí bytosti zvané Čandrí=
;ni.
Bestie spíše známé jako postavy z legend a
pověstí, které ale pro Kvotha byly až moc
skutečné. Jako opuštěný sirotek uprostřed
lesů se musí probít životem jak se dá, i za =
cenu
násilí a krádeží. Ale stále jeho
hlavní myšlenkou je najít a pobít
Čandríny. Cesta k tomu vede přes ještě
větší znalosti magie (v knize nazývané
sympatie), jenž může získat pouze na slavné
univerzitě v Imre. A je to cesta dost krutá a tvrdá, tedy i
čtenářsky atraktivní. V roce 2007 kniha
získala cenu Quill Award v žánru Science
Fiction/Fantasy/Horror. Na překladu díla pracovala známá Jana
Rečková. Knihu ve dvou částech vydalo
s nádhernou obálkovou ilustrací od Donato Giancola
nakladatelství Argo a Triton jako první svazek edice Fantasti=
ka. BoboKing Merde! Rok v Paříži &=
nbsp; (2-3.1429) Stephen Clarke Francouzské slovíčko merde Francouzi používají, když si
chtějí ulevit slovem k&=
nbsp;čertu
či sakra. Ale taky to
znamená hovno. Britsk&ya=
cute;
novinář, a nyní i slavný spisovatel, toto
slovíčko používá ve svých romá=
nech
z cyklu Merde! ve všech jeho formách, a snad i ve
formách, které nenajdete v klasickém
francouzsko-českém slovníku. Clarke v roce 2004 na vlastní náklady vydal t=
45;i
knížky pod třemi jmény, které de facto
chtěl rozdávat svým přátelům, či
prodat případným zájemcům na internetu, =
9;i
v nejhorším použít jako podpal na
grilování. Nakonec se z jedné z knihy “A Ye=
ar
in the Merde“ (č. Merde! Rok v Paříži, 200=
7),
napsané podle vlastních zážitků během
práce v Paříži, stal velký bestseller,
který se vydal v mnoha zemích. Autor knihu doplnil
dalšími pokračováními, která vyš=
la
jako „Merde Actually“ (č. Už zase skáču
přes Merde), „Merde Happens“ a zatím poslední
„Dial M for Merde„. Hlavním hrdinou celého cyklu je manager Paul West,
který opustil blaho Londýna, aby se za euro peníz nech=
al
zaměstnat u jedné velké francouzské firmy na zpra=
cování
hovězího masa, která se rozhodla rozšíř=
it
své aktivity o síť čajoven, ale typicky
anglických. Vybrali si Paul, protože s takovými
projekty už měl zkušenosti, a protože je Angličan.
Kniha je pak vlastně soupisem jeho zážitků z pob=
ytu
ve slavné a okouzlující Paříži,
městě lásky a krásy. Tedy pokud tam jako cizinec
nemusíte žít! Autor svůj příběh „uvařil“
především na odvěké rivalitě mezi
„studenými čumáky“ a
„žabožrouty“, která panuje už od dob, kdy
Angličané upálili Francouzům Johanku z Arku. A=
le
spíše už o mnoho dříve. K tomu do toho
vtipného kotlíku přidal klasickou jazykovou barié=
ru
ve stylu knihy o panu Kaplanovi, a v neposlední řadě
trochu prášku ze seriálu „Sex ve
městě“,ale z pohledu muže. Už od prvních stránek se očima Paula seznam=
uje
s touto voňavou a okouzlující perlou na
březích Seiny, kterou ale nějak moc pokrývají
psí výkaly, kde mezi nejoblíbenější
lidové slavnosti patří stávky, celoplošn&eac=
ute;,
generální, ale hlavně nesmyslné, kde nikdo nic sn=
ad
nedělá, kde nikdo nikoho si ale nedovolí vyhodit z =
práce,
ale přesto Paříž dokonale funguje. Paul, který
nemá nic proti jakémukoliv sexuálnímu
povyražení, se nestačí divit, co vše ty legend=
ami
opředené Francouzsky nabízejí. Jak mají pro
tyto společensky tolerované, či přímo
vynucované avantýry dokonale připravené
prostředky. Ale přes všechnu nesmyslnost a marnotratnost (z pohl=
edu
Angličana), když pak na pár dní přijede dom=
67;
do Anglie, najednou mu zde všechno připadá
fádní, jídlo nechutné, a ženy
nezajímavé. Autor vytvořil humoristické dílo, které
oplývá množstvím ironie a jemných
narážek napsaných moderním jazykem, ale přes=
to
se vyhýbá zbytečným hrubostem či
vulgaritám. Možná bych řekl, že kniha je snad
více přístupná mužům, nejen svým
vyjadřováním, ale i tím Paulovým lovem
žen. V překladu Richarda Podaného vydalo
nakladatelství Albatros. BoboKing Oskar a měsíčn&ia=
cute;
kočky &nb=
sp; (3-9.959) Lynda G. Rymondová Myslím, že nejen malé ratolesti
milovníků a majitelů koček všech možn&yacut=
e;ch
plemen, barev a velikostí ocení krásnou knihu „O=
skar
a měsíční kočky“ (orig. Oscar and the
Mooncats), která vyšla na podzim roku 2007 v USA autorce
Lyndě Gene Rymondové. Tato velké a útlá
knížka pojednává o malém kocourkovi Oskaro=
vi,
který ze všeho nejraději skáká.
Skáká výš a výš, až jednoho
večera doskáče až na Měsíc. Ovšem ja=
ko
v každé dobré dětské knize, i zde
musí být něco jinak. A tím je Měsíc.
Není to ta nudná zářivá koule na
noční obloze, ale místo, kde žijí i
měsíční kočky. Jsou to stvoření
milá a hravá, ale pozor na ně! Pokud vaši kočku
pozvou na smetanu z měsíčních kráter=
67;,
je s kočkou amen. Nebude cesty zpět. Pokud chcete mít s knihou úspěch u
předškoláků, musí být hlavně
dokonalá po grafické stránce. A to se zde
ilustrátorce Nicolettě Ceccoliové vážně
povedlo. Autorka vyrůstala na farmě ve Feasterville, Pennsylvania,=
kde
v okolí nebylo moc dětí, a tak si hledala
kamarády mezi zvířaty. To je z knihy dost cí=
tit. Myslím, že nejlepší pocty se této
nádherné knize dostalo od mých vlastních
dětí, které si Oskara zamilovali a před spaní=
;m
jsem si ho znova a znova předčítali už mnohokrá=
;t.
A protože u tohoto večerního rituálu s n&aacut=
e;mi
i poslouchá i náš kocour Majďák, a nic
k tomu nepřipomínkuje, možná to s t&iacut=
e;m
Měsícem bude pravda. Knihu vydalo jako jeden z prvních titulů roku 2009
nakladatelství Albatros. A pokud se vám kniha líbila jako mně a mým
dětem, klidně to napište i autorce na email LyndaGene@goblin=
farm.net. BoboKing TOP 12- dvanáct titulů, které se probojovaly do
závěrečného třetího kola
celonárodní knižní ankety KNIHA
MÉHO SRDCE![](3D"CASOPISPAREKVII.9_soubory/image010.gif")
Ženy,=
kterou
čtou, jsou nebezpečné - Stefan BOLLMANN![](3D"CASOPISPAREKVII.9_soubory/image012.gif")
Jmé=
no
větru – Patrick ROTHFUSS![](3D"CASOPISPAREKVII.9_soubory/image014.gif")
Merde! Rok
v Paříži - Stephen CLARKE
![](3D"CASOPISPAREKVII.9_soubory/image016.jpg")
![](3D"CASOPISPAREKVII.9_soubory/image017.jpg")
![](3D"CASOPISPAREKVII.9_soubory/image018.gif")
![](3D"CASOPISPAREKVII.9_soubory/image019.gif")
![](3D"CASOPISPAREKVII.9_soubory/image021.jpg")
![](3D"CASOPISPAREKVII.9_soubory/image022.gif")
![](3D"CASOPISPAREKVII.9_soubory/image023.jpg")
&=
1;eny,
kterou čtou, jsou nebezpečné (3-7.1832)![](3D"CASOPISPAREKVII.9_soubory/image024.jpg")
![](3D"CASOPISPAREKVII.9_soubory/image025.jpg")
![](3D"CASOPISPAREKVII.9_soubory/image013.jpg")
![](3D"CASOPISPAREKVII.9_soubory/image026.jpg")
1. Alchymista – Paulo Coelho
2. Babička - Božena
Němcová
3. Co život dal a vzal - Betty MacD=
onald
4. Děti z Bullerbynu - Astrid Lindg=
ren
5. Egypťan Sinuhet - Mika Waltari
6. Harry Potter - J. K. Rowling
7. Malý princ - Antoine de
Saint-Exupéry
8. Osudy dobrého vojáka
Švejka - Jaroslav Hašek
9. Pán prstenů - J. R. R. To=
lkien
10. Rychlé šípy - Jar=
oslav
Foglar
11. Saturnin - Zdeněk Jirotka
12. Stmívání - Step=
henie
Meyer
(Hlasovat můžete=
do
30. září 2=
009
v knihovně, e-mailem či SMS)
Tí=
mto
chceme poděkovat našim čtenářům,
kteří množstvím svých hlasů dopomohli
k tomu, že Knihovna města Ostravy se stala třetí
nejaktivnější knihovnou po druhém kole ankety Kniha
mého srdce.
![](3D"CASOPISPAREKVII.9_soubory/image027.gif")
![](3D"CASOPISPAREKVII.9_soubory/image029.jpg")
„Kdo nezn&aa=
cute;
minulost, je odsouzen k tomu ji znovu prožít“
Před pár dny jsem si vz=
ala
dovolenou a zajela se podívat do Osvětimi, kde jsem se už
dlouho chystala. Čím více jsem se přibližovala
tomuto nechvalně proslulému místu, tím
menší dušička ve mně byla. Něco jiné=
ho
je slyšet, číst, vědět a něco jiného
vidět na vlastní oči.
S duší naladě=
nou na
to prožít den v tiché pietě a
rozjímání jsem vystoupila na parkovišti pln&eacut=
e;m
aut a autobusů a s davem dalších lidí veš=
la
do tábora branou, kterou tvoří známa slova Arbeit
macht frei.
Hned na parkovišti mě tro=
chu
překvapil stánek s nápisem Fast Food a vůn =
3;
dobrého jídla linoucí se z restaurace. Chá=
pu,
že se zde sjíždějí lidé
z celého světa, přesto si myslím, že je
spousta možností zastavit se na oběd pár kilometrů
kterýmkoliv směrem, obzvláště dnes, kdy
díky tržnímu hospodářství není=
o
lidové hospůdky s obědovým menu nouze.
Nekritizuji, jen se divím. Nějak si totiž nedoká=
82;u
představit, že bych se po prohlídce Osvětimi zaš=
la
najíst do restaurace těsně sousedící
s továrnou na smrt milionů nevinných lidí.
Současně se mnou
vchází třída teenagerů, v dobré
náladě a plna vtipných poznámek a
pošťuchování. Občas sice padne i poznám=
ka
jen rádobyvtipná, ale to k tomuto věku
patří.
Ne že bych se držela
výpravy střední školy, ale nějak na sebe
máme štěstí, protože průběžn=
83;
na sebe narazíme ještě několikrát. Vtipy i poz=
námky
postupně utichají a výrazy, které vidím
v jejich tvářích napovídají mnoh&eacu=
te;.
Procházíme kolem sebe, klopíme oči a já si
v tu chvíli rozhodně nemyslím, že
dnešní mládež je na tom tak špatně, jak se
někdy jeví na první pohled. Místo
siláctví ztišený hovor,
nevěřícné výrazy při výkladu
průvodce a na některých místech, jakým je
třeba obrovská skleněná stěna, za ní=
82;
se kupí téměř dvě tuny lidských vlas=
67;,
naprosté ticho. A ozve li se nějaká osamělá
poznámka, která není až tak úplně
vhodná, tak z úst nějakého
mutujícího budoucího pána tvorstva, který
tím očividně zakrývá rozpaky nad
vlastními pocity, které se u chlapů přece
nenosí.
Kupy bot, kupy kufrů,
kartáčů i kartáčků, hraček i
dětských botiček. Modlitební šály
plné záplat a štupování, jež
vypovídají o tom, jak velký význam měly pro
jejich nositele, kteří pečlivě vyspravovali
každé opotřebení.
Stojím tam jako
přikovaná – a nejen já – a mám pocit,
že snad nikdy neodejdu. Jakoby pohled na tyto věci vyžadoval
více času na to, aby jim člověk uvěřil, aby=
si srovnal
v hlavě, jde li to vůbec, že to, co vidí př=
ed
sebou, je součást skutečné historie, která z=
ase
není až tak vzdálená…
Samozřejmě
narážím i na jiné výpravy a jednotlivce, k=
de
není hlasitý smích a plná pusa bohatě
obložené bagety zakoupené u vchodu výjimkou.
Lidé, které nepřejde chuť na vydatnou svačinu =
ani
na místě, kde byli systematicky vyvražďovány
celé rodiny i jednotlivci, na místě, kde byla smrt hlade=
m a
vyčerpáním na denním pořádku.
Ve vedlejší Březin=
ce je
„volněji“. Je velmi rozlehlá a jak jsem zjistila, n=
e každý,
kdo navštíví Osvětim, navštíví i
Březinku.
Kromě udržované a
přístupné správní a
přijímací budovy, kde byli vězni okradeni,
ostříhaní a zaevidováni číslem
vytetovaným na ruku tam žádnou stálou expozici
nenajdete. Jen chátrající a polorozpadlé budovy=
a
taky atmosféru, syrovou, děsivou. A v tuto dobu taky kontr=
ast
s trávou posetou sedmikráskami a nádherně
zelenými stromy v březovém lesíku
ukrývajícím krematoria, rostoucích z popela
vyvražděných, které jakoby ve větru šepta=
ly
tichou obžalobu.
Chcete li skutečně vě=
;novat
vzpomínku, ať už někomu konkrétnímu nebo
jen tak, z popudu čistě lidské
sounáležitosti, zajděte právě tam. Projdě=
te
domy s vrzajícími dveřmi a stěnami,
v nichž se prohání vítr a položte
květinu na jednu z pelestí, protože taková, na
které nikdo nezemřel, myslím neexistuje.
Nebo zajděte k ruin&aacut=
e;m
krematorií, které nacisté ještě stihli
částečně zničit, aby zahladili stopy a
dnešní neonacisti mohli tvrdit, že se žádn&eac=
ute;
plynové komory nenašli a zapalte tam svíčku, jako j=
sem
to udělala já. Ať už ale budete v Březince
kdekoli a nepatříte k výše popsaným
pojídačům baget, uvědomíte si, že tam
není jediné místo, které by nebylo zasažen=
é
smrtí a utrpením.
A dejte si pozor na
předvolební šoty, slibující
„Konečné řešení…“, ať
už se týká kohokoli. Spravedlnost, která se za ni=
mi
skrývá, je pochybná a zrádná a jednoho d=
ne
byste třeba zjistili, že se týká i Vás.
Napsala Tina, pro všechny
z Vás.